Vstoupila-li v Česku do širšího povědomí jména Friedrich von Hayek či Ludwig von Mises a pojmy liberalismus, libertarianismus nebo neviditelná ruka trhu, mají na tom lví podíl dvě osobnosti – exprezident Václav Klaus a současný děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Miroslav Ševčík. 

Kdybychom však pátrali, proč si tolik lidí se jmény slavných ekonomů a zmíněnými myšlenkovými směry spojuje tolik záporů, museli bychom oba umístit mezi hlavní viníky. Může za to liberalismus jako myšlenkový směr, který k podobným koncům vede, nebo je vina spíše na zmíněné dvojici a řadě jejích následovníků? 

"V 90. letech reálně existovala obrovská disproporce mezi protržní rétorikou a skutečným obsahem reforem. Taková kombinace je nesmírně nebezpečná, protože právě tyto polovičaté reformy a jejich samozřejmá nefunkčnost následně těžce diskreditují liberalismus jako takový," říká rektor CEVRO Institutu Josef Šíma, který patří mezi klíčové postavy českého liberalismu kromě jiného proto, že přeložil zásadní knihu liberalismu Lidské jednání od rakouského ekonoma Ludwiga von Misese. 

S Miroslavem Ševčíkem je to podobné. Byť v roce 1990 zakládal Liberální institut, na dlouhá léta baštu českého liberalismu, dnes má jeden malér za druhým. Uvedený Josef Šíma naopak označuje Ševčíka za hrozbu českému liberalismu: "Neštěstím jsou liberálové jako děkan Ševčík, spíše táboroví řečníci, plytcí myslitelé a arogantní individua jezdící v protisměru po dálnici. Svými postoji i argumenty mohou odradit spoustu přemýšlivých lidí." 

Jenže pokud Klaus ani Ševčík svým chováním a jednáním nenaplňují základní principy liberalismu, co tedy jimi je? Najít jednotnou definici liberalismu na škále od zakladatele moderní ekonomie Adama Smithe, který je mimo jiné autorem pojmu "neviditelná ruka trhu", až třeba po Murrayho Rothbarda, radikálního amerického ekonoma, který stojí za myšlenkovým směrem anarchokapitalismus, jenž v podstatě odmítá stát jako takový, je velmi těžké. 

Klasický liberalismus, jak jej chápali například Hayek, Mises či zhruba dvě stě let před nimi Adam Smith, nemá nic společného se složitými makroekonomickými modely, které se snaží předvídat vývoj všemožných makroekonomických indikátorů, jejichž výpovědní hodnota (indikátorů i modelů) je často diskutabilní. 

"Klasický liberalismus není o makroekonomii nebo o tom, jak zařídit hospodářský růst, ale o pravidlech, jak lidé s různými cíli a záměry mohou vedle sebe nekonfliktně existovat. Vysvětluje, jak vytvořit prostředí, v němž ekonomická aktivita může přinášet prosperitu," říká Josef Šíma. Dalším důležitým znakem liberálů je nedůvěra k vládě. Tento postoj liberálů vychází přinejmenším z odporu proti centrálnímu řízení. Žádný jednotlivec nebo orgán ve formě vlády, parlamentu či plánovací komise totiž nemůže mít k rozhodování stejně nezbytných informací jako decentralizovaný trh, na němž nespočet jednotlivců uskutečňuje své záměry. Rozhodování, co a jak dělat s majetkem, by tedy mělo být ponecháno na těchto jednotlivcích. 

"Na tomto základním poznatku spočívá celá filozofie individualismu. Ta nepředpokládá, jak se nám často tvrdí, že člověk je egoista či sobec nebo že by takovým měl být. Vychází pouze z nepopiratelného faktu, že omezenost naší představivosti nám neumožňuje zahrnout do naší stupnice hodnot více než pouhý zlomek potřeb celé společnosti," píše v knize Cesta do otroctví Hayek. Druhý argument na podporu ochrany soukromého vlastnictví a svobody nakládání s ním je strach z koncentrace moci. "Státník, který by se pokusil určovat soukromým osobám, jak mají používat svůj kapitál, by si přisvojil autoritu, kterou nelze svěřit žádnému senátu nebo radě a jež by nebyla v žádných rukách více nebezpečná než těch jedince, jenž by byl dostatečně pošetilý, aby se považoval za schopného ji používat," píše Adam Smith ve svém stěžejním díle Bohatství národů. 

Tím se vracíme do 90. let Československa, respektive České republiky. Je-li preferované soukromé vlastnictví a neomezování jeho použití, může to na první pohled vypadat, že by siměl každý dělat, co se mu zachce. To ale není pravda. Klasický liberalismus předpokládá jasná a tvrdá pravidla, která trestala jakékoli protispolečenské jednání. "Stát nebo vláda jsou společenským nástrojem nátlaku a donucení. Žádný jednotlivec nesmí používat násilí nebo hrozbu násilím, pokud mu vláda toto právo nedala. Stát je v podstatě instituce na udržení mírových lidských vztahů. Avšak pro udržení míru musí být připraven zlikvidovat útoky těch, kteří tento mír ruší," stojí v knize Lidské jednání Ludwiga von Misese. Pro tyto účely je dále jako ideál zmiňována demokratická vláda, kterou může většina odstranit i jinak než revolucí či občanskou válkou. 

HayekiMises ve svých dílech předpokládají jasná, tvrdá a pro všechny stejně platná pravidla. A právě to v 90. letech často chybělo. "Je-li pravý liberalismus totéž co pravidla správného chování a jejich vynucování, pak lze jen litovat, že se vlajkonoši liberalismu po listopadu ’89 nestali právníci, neboť ve svobodné společnosti péče o pravidla správného chování tvoří jádro jejich práce," říká dnes Tomáš Ježek. Ten se mimo jiné snažil do zákona o investičních společnostech a fondech dle svých slov dostat ustanovení o oddělení majetku fondu a účastníků, což by zabránilo jejich tunelování. Ustanovení ale bylo ze zákona vypuštěno a následky jsou známé. 

Víme-li, že liberalismus neznamená, že si každý může dělat, co chce, ale naopak uznává nutnost tvrdých pravidel, je namístě otázka, jak se v tomto duchu chovala dvojice Ševčík a Klaus. Exprezident se každou chvíli dostával do konfliktu s ústavou, již si často vykládal po svém. Jeho "respekt" k soudům a zákonům byl vidět z reakcí na rozhodnutí nezávislých soudů, například Městského soudu v Praze, který mu uložil jmenovat soudního čekatele Petra Langera, jehož Klaus spolu s dalšími jmenovat odmítl, protože jim ještě nebylo 30 let. Ševčík nedávno proslul jízdou po dálnici v protisměru s modrým majáčkem na střeše, ač nemá nárok řídit vozidlo s právem přednosti v jízdě. To o respektu k zákonům vypovídá víc než dost. Navíc existuje podezření z machinací s účetnictvím Liberálního institutu, což se ale bude ještě šetřit. 

Podíváme-li se na nejnovější sněmovní volby, pak hnutí Hlavu vzhůru, které si půjčilo na transparenty exprezidentův obličej a jemuž podle politického podnikatele spjatého s tímto hnutím Karla Hoška na ně dal Václavu Klausovi 21 milionů korun, skončilo totálním propadákem. Děkan Ševčík má nyní problémů více než dost a loni přišel i o posty v Liberálním institutu, který spoluzakládal. Skoro to vypadá, že tyto dvě postavy ustupují do pozadí. 

"Dnes na liberální scéně existuje řada nových alternativ – Ludwig von Mises Institut, Students for Liberty, CEVRO Institut či znovu se oživující Liberální institut. Jsem rád, každá z těch alternativ láká trochu jiné lidiamá trochu jiný pohled na různé věci," popisuje dnešní stav liberální scény v Česku Šíma, který je v této oblasti velmi aktivní a například srazy Ludwig von Mises Institutu se konají v sídle CEVRA. 

Zdá se, že roste nová generace liberálů. Jejich cílem je vesměs ukázat, že centralizace prosazovaná na řadě míst má alternativu. Podstatné je, že tato generace si už pojem "neviditelná ruka trhu" nespojuje s Viktorem Koženým ani s Harvardskými fondy a dalšími hořkými vzpomínkami na 90. léta. Jak v rozhovoru s Lidovými novinami uznává i Tomáš Ježek: právě tato absence vzpomínek na dobu, kdy byly základní principy liberalismu zcela překrouceny, může být dobrým začátkem pro opětovné oživování liberálních myšlenek. 

 

--- 

 

Víme-li, že liberalismus neznamená, že si každý může dělat, co chce, ale uznává tvrdá pravidla, je namístě otázka, jak se v tomto duchu chovali Miroslav Ševčík a Václav Klaus. Exprezident se každou chvíli dostával do konfliktu s ústavou.