Pavol Minárik: Jak děkan Ševčík ukončoval moje studium

Dne 24. 5. jsem ukončil studium obhajobou disertační práce v Turíně. Doufal jsem, že k promoci a diplomu mi chybí jen pár snadných administrativních kroků. Mýlil jsem se.

Dne 24. 6. mi paní Šalbabová sdělila, že na promoci 28. 6. nemůžu, neboť jeden z mých oponentů ji nedodal posudek, a tedy nemůže uzavřít moje studium. Již předtím jí bylo vysvětleno, že žádná taková podmínka nemůže být překážkou uzavření studia. Posudek byl záhy do ISISu vložen. Žádná jiná překážka nebyla avizována.

Dne 26. 6. si mě pozval děkan Ševčík, prostřednictvím pana Zajíčka na schůzku. Přítomni byli oba pánové, dále pan Krebs, paní Šalbabová a paní Sušánková z rektorátu. Děkan mi oznámil, že mám problém, neboť bylo zjištěno, že jsem překročil maximální dobu studia o dva dny. Prý ho to mrzí a budou se s rektorátem pokoušet najít řešení. Z jeho chování jsem měl pocit, že ho to spíše těší. A taky mi bylo naznačeno, že žádné řešení zřejmě nalezeno nebude, ale že se můžu znovu přihlásit do studia a požádat o uznání absolvovaných zkoušek.

Jak jsem brzy zjistil, problém byl pouze fiktivní. Studium se podle zákona ukončuje buď řádně (splněním všech předepsaných povinností – můj případ), zanecháním studia nebo rozhodnutím děkana na základě zákonem specifikovaných důvodů. Děkan moje studium po dobu jeho trvání neukončil (ačkoli tak mohl udělat během téměř čtyř měsíců), skončilo tedy řádně obhajobou disertační práce.

Následující den jsem o tom informoval proděkana pro studium Krebse, který mě pouze odkázal na paní Šalbabovou. Ta jenom vyjádřila pochopení, že se snažím „něco vymyslet“. Informoval jsem též paní Sušánkovou, která byla přítomna na výše popsané schůzce.

Vzhledem k tomu, že nikdo z oslovených nereagoval (patrně se všichni snažili „najít řešení“), všem jsem napsal 28. 6. stanovisko, kde jsem vysvětlil neexistenci mého „problému (příloha 1). Ani na tento email nikdo nereagoval. Za několik dní jsem obdržel rozhodnutí o ukončení studia podepsané děkanem Ševčíkem 28. 6. (příloha 2), tedy v době, kdy už měl vědět, že jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem a interními předpisy.

Proti rozhodnutí děkana jsem podal žádost o přezkoumání (příloha 3). Podle zákona směřuje tato žádost nejdříve k rukám děkana, který má možnost svoje rozhodnutí zrušit či změnit – nebo ho postoupí rektorovi. Ani v tomto bodě nebyl děkan Ševčík ochoten uznat, že jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem. Žádost o přezkoumání postoupil rektorovi, který jeho protizákonné rozhodnutí zrušil (příloha 4).

Nemůžu popsaný postup vnímat jinak než pokus o pomstu za to, že jsem se postavil na stranu Ševčíkových kritiků. Navíc v mém případě děkan Ševčík zjevně neměl zábrany konat v rozporu se zákonem a mám dobrý důvod se domnívat, že záměrně. Celá tato věc ve mně vzbuzuje nepříjemnou otázku: Jak se bude Ševčík chovat k dalším studentům, kteří si dovolili ho kritizovat?

 

[Přílohy a celý text naleznete zde.]